Osobnost,
schopnosti, temperament, charakter
PSYCHOLOGIE je vědní obor, který zkoumá podstatu, projevy a zákonitosti duševní činnosti (psychiku). Jejím předmětem je studium psychických procesů , stavů a vlastností.
(Duševní činnost chápeme obvykle jako vědomím kontrolované chování člověka. Základní doménou je výzkum vědomí a chování. Vědomím regulované chování je u člověka podmíněno biologicky (vnitřními faktory většinou vrozenými) a společensky (vnější faktory - některé máme možnost ovlivnňovat). Hovoříme potom o dvojí podmíněnosti společenských jevů, biologické a společenské.)
Chování je veškerá činnost člověka -
fyzická, fyziologická a psychická. Navenek
se projevuje chování jako jednání řeč a výraz.
Vědomí u člověka je především vědomím sebe. Člověk jako jediný tvor dovede rozlišovat mezi já a okolním světem (lidoopi asi také). Vědomí je také to, co člověk prožívá, a uvědomování si tohoto prožívání. Co si člověk neuvědomuje z vlastního duševního života při prožívání, nazýváme nevědomím (podvědomím). Patří sem i zautomatizovaná činnost.
Význam psychologie:
- Studium psychologie nám umožňuje lépe pochopit vlastní duševní život, své vlastní jednání a duševní stavy.
- Umožňuje nám lépe pochopit chování jiných lidí, a tak na ně vhodněji a přiměřeněji reagovat.
- Využívání psychologických poznatků umožňuje člověku zlepšovat činnost (učení, práci) i způsob života (denní režim).
- Umožňuje nám lépe se orientovat v mezilidských vztazích, vyhnou se zbytečným konfliktům a účinněji působit na lidi.
Pojem OSOBNOST.
Psychologie užívá pojmu osobnost pro celek duševního života, tj. duševních procesů a vlastností (stručněji psychiku), jež přináležejí určité osobě.
Na utváření osobnosti se podílí dědičnost, prostředí a výchova.
TŘÍDĚNÍ PSYCHICKÝCH JEVŮ
Psychické jevy jsou u člověka velmi různorodé. Lidé se od sebe liší svými schopnostmi, dovednostmi, povahovými a charakterovými vlastnostmi, způsoby vnímání, myšlení, pamětí atd. Proto je třídíme, abychom je mohli lépe poznat a pochopit. Psychika se ovšem projevuje jako celek, všechny jevy spolu u člověka souvisí.
Psychické jevy zahrnují:
1. psychické procesy
2. psychické vlastosti
Psychické procesy rozlišujeme např.:
1. poznávací (vnímání, představování, myšlení)
2. paměťové (zapamatování, uchování, vybavení)
3. motivační (citové a volní).
Psychické vlastnosti představují dluhodobé, relativně trvalé znaky osobnosti (schopnosti, temperament, charakter).
Schopnostmi nazýváme vlastnosti osobnosti, které podmiňují vykonávání určité činnosti. Lidé mají různé schopnosti, které vznikají a rozvíjejí se na základě vrozených vloh (např. vloha pro rozlišování tónů je základem pro rozvoj pěveckých schopností).
Úroveň schopností může být různá. Označuje se pojmy nádání, talent a genialita.
Schopnosti a charakter se utvářejí učením, jsou jeho výsledkem.
TEMPERAMENT
Lidé se od sebe liší nejen obsahem svého duševního života (např. zájmy), ale i formou, tj. jak reagují na různé podněty. Temperamentem označujeme v psychologii vrozenou dynamickou stránku lidské povahy.
TYP - typologie temperamentových vlastností. Vlastnosti, které jsou společné určité skupině lidí.
Lékaři Hippokrates (5. st. př. nl.) a Galenos (2. st. nl.). Čtyři základní typy temperamentu podle poměrů šťáv v našem těle.
I. P. Pavlov ruský fysiolog na základě výzkumů VNČ. Základní vlastnosti nervových procesů je podráždění a útlum mají sílu, vyrovnanost a pohyblivost.
SANGVINIK - S-V-P
FLEGMATIK - S-V-N
CHOLERIK - silný - nevyrovnaný
MELANCHOLIK - slabý
Eysencův (ajzenkův) temperamentový
kříž: INTROVERZE x EXTRAVERZE
STABILITA
x LABILITA
CHARAKTER
Charakterem v psychologii nazýváme souhrn psychických vlastností osobnosti, které jsou výsledkem učení v sociální oblasti a projevují se v chování a jednání člověka. Charakter je ovlivňován temperamentem člověka, jeho schopnostmi a celkovou rozumovou vyspělostí. Charakter není vrozený ani dědičný a mění se získáváním životních zkušeností.
Charakterové rysy se projevují ve ve
vztazích - postojích člověka
- k sobě samému (vlastnosti - skromnost, lhostejnost, ctižádostivost)
- k ostatním lidem (taktnost, soucit s lidmi, agresivita)
- k práci, učení (svědomitost, odpovědnost)
- k obecným hodnotám - kultuře, penězům, demokracii atd.)
V etickém pojetí rozumíme charakterem souhrn vlastností s morálním významem ve smyslu dobrý a špatný charakter.
MOTIVACE
Motivy jsou pohnutky chování a jednání člověka. Mezi nejsilnější motivy lidského jednání patří POTŘEBY, nutnost jejich uspokojování. Potřeba je stav nedostatku (nebo přebytku). Rozeznáváme potřeby fyziologické - biologické (potrava, kyslík, spánek, pohyb atd.) - mají je i ostatní živočichové.
Lidé mají i potřeby psychické (bezpečí a jistoty, sociálního styku, uznání, seberealizace, kulturní. Mezi motivy patří též zájmy a city člověka.
Sebepoznání,
sebevýchova, sebevzdělávání
VÝCHOVA x SEBEVÝCHOVA
Předpokladem úspěšné sebevýchovy a sebevzdělávání je pravdivé sebepoznání. Poznání sebe sama prostřednictvím druhých lidí. Jak nás vidí naše okolí porovnávame s tím, jak se vidíme sami. Uvědomění si svých zvláštností kladů a nedostatků. Pozorování sebe sama v různých situacích, zejména náročných a vypjatých. Psychologové mají k dispozici speciální testy. Sami můžeme provádět tzv. introspekci (uvědomělé pozorování vlastních vnitřních duševních jevů. Cestou k sebepoznání může být též psaní deníku a pravidelné úvahy o událostech dne. Po dosažení školního vzdělání pokračuje sebevzdělávání a vzdělávání mimo školu. (jazyky, sport, novinky v oboru atd.)
UČENÍm rozumíme v širokém slova smyslu proces, kterým se mění chování organismu a to účinkem zkušeností.
V užším vymezení se učením rozumí záměrné, cílevědomé získávání vědomostí, dovedností a návyků, forem chování a osobních vlastností. Takové učení je vlastní pouze člověku.
Fyziologickým základem učení je mechanismus vytváření dočasných nervových spojů (podmíněných reflexů).
Druhy učení:
1. U senzomotorické - má složku senzorickou (vjmovou, smyslovou) a motorickou (pohybovou). Učíme se psát, plavat, řídit automobil.
2. U znakově symbolické, intelektové - učení se pojmům, myšlení, řešení problémů.
3. U sociální - začleňování se do společnosti, člověk se učí žít mezi lidmi, učí se charakterovým vlastnostem.
Výsledky (důsledky) učení jsou podle stupně složitosti nazývány ZVYKY, DOVEDNOSTI, SCHOPNOSTI, CHARAKTER.
Fáze studijního procesu
Zásady a podmínky studia
ČLOVĚK A PROSTŘEDÍ
Vliv prostředí na člověka
Vztah životního prostředí a člověka
Životním prostředím rozumíme prostor živého organismu, který je nezbytný pro jeho život.Nejčastěji se člení na přírodní, umělé a sociální (rodina - socializace - sociální učení).
Člověk a životní prostředí jsou v neustálé interakci. Adaptace živého organismu (přivyknutí, sžití
s prostředím) je dvojího druhu:
a) akomodace (přizpůsobení se svému prostředí),
b) asimilace (přizpůsobení si svého prostředí).
Složky ž.p.: vzduch, voda, půda.
Ekologické problémy: ozónová díra, skleníkový efekt, znečisťování ž.p.
DOVEDNOST KOMUNIKOVAT
Proces komunikace umožňuje sociální interakci. Je to vlastně působení jedince a prostředí.
KOMUNIKACÍ rozumíme proces sdělování a přijímání informací. Specifickým prostředkem lidské komunikace je řeč a její nástroj jazyk (verbální sdělování). Myšlení se uskutečňuje a jeho výsledky se vyjadřují prostřednictvím jazyka řečí. Komunikování není jen specificky lidský proces (včely komunikují např. prostřednictvím tance).
Formy mezilidské komunikace:
VERBÁLNÍ x NONVERBÁLNÍ(beze slov)
1. přímá reakce (signalizuje učitý význam)
2. gesta (kývnutí hlavou na souhlas)
3. jednání
4. symbolická komunikace (různé formy řeči ve formě jazykové aj. např. předané květiny, umělecká produkce).
Prostředky nonverbální komunikace:
-"řeč" prostřednictvím vzdáleností těl:(vzálenosti jsou dány kulturní tradicí):
intimní zóna/60cm
osobní/60-120
společenská/120-360cm
- sdělování tělesným postojem - body laguage [body lengvič]
- sdělování informací výrazem obličeje - mimikou
- řeč očí, oční kontakt
- komunikace vzhledem (účes, tetování)
- komunikace dotykem
Malý kvíz společenské etikety
Překonávání
ostychu z pohled z očí do očí (úkol seřadit se od nejsvětlejší barvy očí k
nejtmavší
MEZILIDSKÉ VZTAHY významně ovlivňují takt, tolerance, ohleduplnost, schopnost komunikovat a řídit se společenskými pravidly tj.dodržovat právní a morální normy.
Právní norma je vtělená do zákonů a je vynutitelná státní mocí.
x Morální norma - dodržování morálních norem je kontrolováno veřejným míněním.
.Vztahy mezi pohlavími, volba životního partnera, rodina
Referát,"Můj milý deníčku" čl. v učebnici s.57
Partnerské vztahy v soukromém životě jsou významnou záležitosti pro člověka po celý život.
Existují rozdíly mezi láskou a zamilovaností.
Znaky zamilovanosti:
nekritičnost, žárlivost, zveličování kladných vlastností partnera, podceňování překážek pro soužití s ním.
Láska je trvalý a hluboký cit provázený úctou k partnerovi, schopností vzájemného vcítění (empatie), tolerancí atd.
Narození
dítěte přináší do rodiny novou kvalitu - lásku
rodičovskou.
Méně vhodnými typy pro uzavření manželství jsou např.velcí pedanti, slaboši, alkoholici, lenoši.
DÚ učeb. s. 64 "Jaký by měl být tvůj partner?"
1/inteligence,2/upřímnost,3/hodný/á,4/věrnost,5/pracovitost,
6/smysl pro humor,7/čestnost,8/stejné zájmy,9/abstinent,
10/nekuřák,11/příležitostný konzumentalkoholu,12/ohleduplnost,
13/pořádnost,14/čistotnost,15/skromnost,16/krása.
RODINA
Skupina malá, primární, neformální, zpravidla referenční
subkultura nejnižšího stupně.
Rodinou v nejširším slova smyslu rozumíme dočasné nebo trvalé spojení jednoho nebo více mužů s jednou nebo více ženami určené základní potřebou zachovat rod.(Lit.: Bláha: Sociologie).
Funkce :
I. BIOPSYCHICKÉ
1. Rozmnožovací - a) naplňuje potřebu rodičovství
2. Sexuální. Teprve ve 20. století se vyděluje sexuální funkce samostatně od rozmnožovací.
II.EKONOMICKÉ
3. Materiálně ekonomická - produkční (rolníci - sami vlastníci)
- výdělečná (rozdělování prostředků
v rodině). - hospodářská (majetek rodiny - auto, byt)
- služebně spotřební (péče o domácnost).
4. Pečovatelsko zabezpečovací (děti, staří lidé, nemocní)
III. SPOLEČENSKO VÝZNAMOVÉ
5. Legalizačně kontrolní (výchovná)
- vnější (formální stránka) - např. zákony na výchovu dětí
- vnitřní (intimní věci při výchově dětí - co si mohou dovolit).
IV. SOCIÁLNĚ PSYCHOLOGICKÉ
6. Socializační - uvedení uvádění dítěte do společnosti, do kultury.
7. Kulturní - např. společné sledování TV.
8. Rekreačně společenské - rodina = místo společné rekreace, neformální přáteské rodinné vztahy.
9. Emoční (citová).
Úplná rodina - tj. rodiče a děti. Jestliže některý článek chybí mluvíme o neúplné rodině.
Nukleární (malá) - rodiče a děti
Široká - zahrnuje i další příbuzné.
HISTORIE, VZNIK A VÝVOJ RODINY
Uplatňuje se činitel
1.) i n d i v i d u á l n í - pohlavní pud
2.) sociální (zachování rodu)
MATRILINEÁRNÍ příbuzenství, rodina METRONYMICKÁ (matriarchální), dala se identifikovat (zjistit totožnost) - matka a děti
PATRILINEÁRNÍ příbuzenství, r. PATRONYMICKÁ (patriarchální), se vznikem soukromého vlastnictví, majetek získával muž - potřeba dědice. Žena v podřízeném postavení.
POLOPATRIARCHÁLNÍ - omezena absolutní moc otcova vlivem křesťanství se zřetelem na blaho a důstojnost ostatních členů rodiny, hráz rozvodovosti.
RODINA DEMOKRATICKÁ - rovnoprávné postavení muže a ženy
FORMY RODINNÉHO ŽIVOTA :
MONOGAMNÍ
POLYGAMNÍ - polyandrická (žena s více muži, mnohomužská)
- polygynická (muž s více ženami, mnohoženská)
Dnes:
- změny v průměrném věku novomanželů - muži 21-24, ženy 18-22
- na manželství asi 2 děti
- rozpadá se každé třetí manželství nejvíce od 1 do 5 let trvání, V r. 1976 - "jen" 18%,12-13% bezdětných, 34% dvě děti a 25% jedno dítě,průměrná délka známosti byla 18 měsíců. V letech 1924-1934 to bylo každé 25. manželství.
SPOLEČENSKÝ VÝVOJ.
Odchylky od normy patologické jevy.
Společenský vývoj - jednota progresivních i regresivních etap, období vzestupných i stagnace. Může být pozvolný - evoluční nebo mohou být změny výrazné a kvalitativní - zde hovoříme o revoluci.
(Jar. Hašek:"Mírný pokrok v mezích zákona". Adaptační mechanismy mohou v rámci evolučního procesu selhat - žába tak dlouho váhá vyskočit z hrnce s postupně se ohřívající vodou, až se uvaří.)
Společenský pokrok je ta fáze společenského vývoje v níž jde o změny od nižšího k vyššímu, obvykle spojené s vyšší úrovní uspokojování potřeb, větší mírou svobody.
Myšlenka společenského pokroku se formuje v období OSVÍCENSTVÍ. "Lidstvo spěje k lepšímu." (Turgot, Voltaire, Condorcet)
J. J. Rousseau (pol. 18. st.) - varuje před ideou pokroku. Ideál je návrat k přírodě (nezkaženosti). Pokrok v oblasi vědy neznamená pro lidi něco lepšího, protože současně přináší zkázu člověka - rozklad morálky.
Hegel (1770 - 1831) - myšlenka vývoje a pokroku je hlavním motivem celé filosofické soustavy. Vývoj je jednotou pokrokových a regresivních složek. Pokrok chápe jako uskutečnňování svobody v procesu samovývoje absolutního ducha, který v procesu svého samovývoje poznává vazbu mezi nutností a svobodou.
Dialektika:
1. Učení, věda o obecných zákonitostech vývoje přírody, společnosti a myšlení
2. Metoda zkoumání přístupu ke světu zdůrazňující myšlení ve všeobecné souvislosti a ve vývoji
Dialektické zákony:
1. Jednoty a boje protikladů
2. Přechodu změn kvantitativních v kvalitativní
3. Negace - Negace
Perfekcionismus - smyslem dějin je stále vyšší stupeň zdokonalování člověka.
Slovem NÁBOŽENSTVÍ označujeme složitý komplex jevů:
- hovoříme o primitivních, event. přírodních náboženstvích a o náboženstvích vyspělých, event. kulturních,
- o náboženství národních,světových a universálních,
- o náboženstvích monoteistických a polyteistických aj.
Hlavními
světovými náboženstvími jsou JUDAISMUS,
KŘESŤANSTVÍ, ISLÁM, HINDUISMUS, BUDDHISMUS.
křesťanství, křesťanské náboženství ve světě
Křesťanské církve a proudy Počet věřících (mil.) Počet procent z celkového počtu obyvatel (zaokrouhleno)
katolíci 906–972 18
protestanté 300–400 7
pravoslavní 130–180 3
anglikáni 50–60 1
celkem 1386–1612 29
Jedinou možností pro soužití různých druhů víry v současném světě je vzájemná tolerance.
Důvody proč lidé vyznávají určité náboženství a jsou věřícími nebo nevěřícími jsou rozdílné (např. vliv kulturní tradice, zkušenosti v osobním životě ap.)
Náboženská víra může obohacovat život člověka přinášet mu radost, sílu, naději, pocit jistoty, může mít jistý léčebný vliv. Na druhou stranu může dojít k zneužití náboženské víry člověka, k omezení jeho práv a svobod např. v některých sektách.
Sekty jsou zpravidla náboženské skupiny, které se odštěpily od učení větších církví. Nemusí však vždy být založené na náboženském učení.
Znaky sekt:
autoritářství (podléhání vůdci, poslušnost, oddanost),
elitářství (prohlašují,že jsou jediné, které mají pravdu),
tendence k fanatismu, davové psychóze,
uzavřenost do sebe, utajování svého učení a vnitřní struktury, manipulace s lidmi.
Některé známé sekty:
Svědkové Jehovovi - jejich učení hlásá, že v nejbližší době nastane poslední válka mezi Kristem a Ďáblem (armagedon), v níž zahynou všichni lidé kromě jehovistů. Odmítají vojenskou službu a transfuzi krve.
Společnost pro uvědomování si Krišny (Hare Krišna) se staví záporně ke konzumnímu světu uplatňováním lepšího životního stylu v oddělené komunitě.
Církev sjednocení - moonovci (múnovci). Hromadné svatby vybraných životních partnerů.
Scientologická církev
hnutí
New Age .
Problém životní spokojenosti a štěstí
Otázka štěstí souvisí s problematikou smyslu lidského života. "Pravé štěstí" bylo hledáno ve víře v Boha, ve smyslových rozkoších (hedonismus), ve slastech užívání hmotných a kulturních statků (epikureismus, utilitarismus), v čistém svědomí (Kant), ve společensky prospěšné aktivitě (Goethe) atd.
Pojem štěstí je relativní, subjektivní, individuální pocit provázený zpravidla radostnou náladou. Obsah tohoto pojmu se liší u mladé a starší generace, jinak vnímá štěstí zdravý a nemocný člověk, jinak sytý a hladový. Obecně se mezi hodnoty životního štěstí počítá fungující rodina, práce, která člověka uspokojuje, světový názor spojený se žebříčkem uznávaných pozitivních hodnot a systém účelně využívaného volného času.
Náhradní
uspokojování potřeb, volný čas
Za volný čas zpravidla chápeme dobu, která nám zůstane po splnění všech povinností dne. Je to čas, který pociťujeme jako svobodný pro sebe, máme možnost volby, jak s ním svobodně naložit.
Pozitivní využívání volného času (sport, umění, koníčky) x negativní (drogy).
Aktivní využívání volného času (sport, tvorba) x pasivní (TV).
Drogy